-->
Dalo by se říci, že jsem etnograf, není to mé povolání, spíše koníček. A navíc jsem zaměřený jen velice úzce. Jedou za rok mám možnost popustit uzdu své vášni. Zajímám se o krajové zvyky na 2. listopadu…. Ano jistě Památka zesnulých. Svátek mrtvých.
Jednou za rok vyjedu někam do světa připojím se k tichým obřadům na památku těch jež nás opustili. Bohužel jeden otřesný zážitek může za to, že se na 2.listopadu zavřu sám doma a nemluvím s nikým z rodiny. Jak se to přihodí, že se koníček stane noční můrou?
Už ani nevím, kdy ani kde to bylo. V práci jsem si vzal své obvyklé volno a vydal se do oblasti, o jejíž zvycích na dušičky jsem slyšel zajímavé zkazky. Blahodárná schopnost zapomenout mi vymazala jméno místa, kde jsem prožil svůj poslední etnografický výlet.
Když jsem přijel do města, prozkoumal jsem jej prakticky do posledního kousku, ale ke hřbitovu jsem se nepřiblížil, vždy rád sleduji jak lidé žijí a na místo posledního odpočinku se podívám a ž v inkriminovaný den. Při procházení městem jsem si všiml podivného sortimentu. Některé obchody prodávali takzvanou „oprátku zesnulých“. Přišlo mi to jako trapný žert a nedůstojné míchat Památku zesnulých s trapností Halloweenu.
Den před dušičkami mi zavolal přítel, který o mém zájmu věděl, a občas si z něj tropil žerty….
„Tak co, kde jsi letos, u Mrtvého Moře?“ hned na začátek se mě pokusil naštvat.
„Lepší vtipy ti už došli? Jsem…. (vážně si na to jméno nevzpomenu).“
„To si děláš srandu? O tomhle místě jsem slyšel dost hrůzný historky, na dušičky bych tam vážně nejel!“ jeho zpočátku rozjařený hlas se rychle změnil.
„A co tak hrůzného jsi slyšel?“ teď jsem se bavil já, protože vím, že je velký strašpytel.
„No jejich dušičkám se přezdívá Darwinův svátek. Prostě se celé rodiny sejdou u rodinných hrobů na hřbitovech a poté hlasují, kdo je pro rodinu největší přítěží a pokud někdo dostane nadpoloviční většinu hlasů tak….“ Zatracená baterka, myslel jsem, že praštím s mobilem o zem. Byl jsem na telefon tak naštvaný, že jsem si na něj nevzpomněl, ani když jsem šel spát a nechal jsem ho vybitý.
Druhý den, posilněn dobrým obědem jsem se vydal ke hřbitovu. V této oblasti byly dušičky opravdu masovou záležitostí, celé rodiny kráčely směrem ke hřbitovu, včetně starých a nemocných lidí. Hřbitov byl krásně uklizený, voněl podzimem, hroby byly čisté, cesty zametené, prostě bylo vidět, že spousta lidí si dá s péčí o památku mrtvých opravdu práci. Takřka po celém hřbitově stály vysoké stromy, pozoroval jsem je, když jsem se přibližoval, ale pak zaujat spoustou tvarů a barev hrobů a pomníku jsem na stromy úplně zapomněl…
Při procházení kolem jednoho extrémně krásného hrobu jsem o něco zakopl, když jsem se podíval, co že se mi to připletlo do cesty, byl jsem překvapen. Ze země vyčuhoval nějaký oblouk, nechápal jsem jeho účel, podíval jsem se, jestli je někdo poblíž, aby mi vysvětlil účel tohoto objektu, ale nikdo nebyl k mání, všichni stáli kolem svých hrobů a nad něčím debatovali. Najednou jsem si všiml, že po celém hřbitově je těch oblouků několik. Když jsem se přibližoval k druhému, uslyšel jsem výkřik. Podíval jsem se směrem, ze kterého jsem výkřik uslyšel. Uviděl jsem asi pět mužů, kteří táhli nějaký provaz, jakoby něco vytahovali do výšky přes kladku, potom přivázali konec provazu k oblouku do země , pokřižoval se a odešli. Podíval jsem se, co vytahovali nahoru. Provaz byl přehozen přes jednu větev stromu a na jeho konci…..
Autem jsem zastavil asi 100km od města, oči zalité slzami, a potřísněn vlastními zvratky, dodnes vidím, oči toho starého muže, jak si rukama přidržuje provaz kolem krku, vidím jeho lítost, že ho jeho rodina shledala přítěží a vytáhla ho na oprátce zesnulých do vzduchu… A dnes už vím, že název svátku:“Dusičky“ Nebyl jen překlep.
Žádné komentáře:
Okomentovat