Rozinka byla povahy poťouchlé, pravověrný škodílek v té nejhorší formě. Zarputilé. Nebyla velký ničitel, ale když se rozhodla, že něco bude dělat, neexistovala nenásilná forma jak jí v tom zabránit. Bylo jedno jestli šlo o likvidaci sušených růží, knížky o józe nebo košíku. Se stejnou sveřepostí se pokaždé vrátila, aby na díle pokračovala. Bylo jedno, že pes váží 20x tolik co ona, byla schopná ho pronásledovat kolem pokoje, dokud sám nevyklidil prostor.
Se stejným zápalem mě každé ráno vítala, byla první živá bytost, kterou jsem každý den viděl. A nezávisle na tom, jestli jsem jí něco dal nebo jí jen pomazlil skrz mříže, druhý den tam byla znovu. Hop hop.
Vševidoucí Rozinka, která zavřela oči jen výjimečně a k poslednímu spánku se odebrala hrdě a stále sledovala svět. Bylo radostí vědět, že pokaždé, když se kouknu do klece uvítá mě pár černých korálků, které na mě se stoickým klidem hleděli z hedvábné bílé osrstěné tvářičky.
Rozinka se srstí hranostaje, nejjemnějším kožíškem, který jsem kdy měl v ruce.
Rozinka zubařka, pro níž "ne" znamenalo jen příležitost, kdy se rty pootevřely a se svou zarputilostí a ze mně neznámého důvodu se mi mohla začít soukat do pusy.
Rozinka přátelská, která pokaždé ke mě přišla a byť jen na krátkou chvíli si u mě odpočinula a dala najevo svou náklonnost. Bylo to nedávno, kdy mi bylo špatně a lehl jsem si. Ona si vyšplhala na můj obličej, kde se uvelebila a spokojeně si křumpala. Kdo ví, třeba to bylo z radosti, že mě pokořila a třeba ne.
Rozinka alias Puš, protože Touché pussycat.
A tak mě, prostě nezbude nic jiného občas zavolat "Puši...? Puši puši puši."
http://www.youtube.com/watch?feature=player_detailpage&v=-wapQTVnCII#t=197s
